Snegurochka: Spy

[wereowl]

Fandom: Harry Potter
Author: snegurochka_lee
Title: Spy
Genre: angst
Rating: R
Pairing: Snape/Lupin, Sirius/Lily
Summary: Four snapshots - Snape, Black, Lupin, and Pettigrew - explore the question lurking in the heart of every HP fan (or maybe just me): why did Pettigrew turn traitor in the First War, why did Black and Lupin suspect each other, and what might Snape have had to do with any of it?
Why did I translate it? Actually, I'm in love with most of Snegurochka's fics. But this fic is maybe the best (even if it's hard to choose among so many of them). I love her characterisation, I love angsty!Remus and I love the way she distinguishes characters by their manner of speaking. Go and read it.

Fandom: Harry Potter
Autor: snegurochka_lee
Název: Špeh (k nalezení i zde a zde)
Žánr: angst
Přístupnost: 18+
Páry: Severus/Remus, Sirius/Lily
Shrnutí: Čtyři momentky – Snapeova, Blackova, Lupinova a Pettigrewova – odpovídají na otázku, která se skrývá v srdci každého HP fanouška: proč se stal v první válce Pettigrew zrádcem, proč Black a Lupin podezřívali jeden druhého a co s tím měl společného Snape?
Poděkování: Za vynikající betaread povídky děkuji Nifredil.


1. část

Přichází ke mně každou středu. Schovává se pod pláštěm, aby ho nikdo neviděl nebo nepoznal, vklouzne do špinavé postranní uličky za bytem, který mám pronajatý, a se zatajeným dechem (nebo alespoň tak si to představuji) čeká, až ho pustím dovnitř.

Okolnosti, za nichž se setkáváme, by už nemohly být nechutnější. Byt se nachází ve zchátralém činžáku v samém srdci čtvrti takového druhu, jež vyvolává představy uhelných dolů z minulého století, mladíků se zčernalými obličeji a roztrhanými převlečníky, holek s vřískajícím nemluvnětem v každé ruce a opilými milenci zhroucenými na schodech. Páchne po kouři a oleji a nečištěných jímkách. Čpí cizoložstvím a zbytky kuřecího vývaru a neplánovaným těhotenstvím. Udolává mě zatuchlým vzduchem a špinavým zábradlím a skřípotem dřevěných prken. Je zosobněním hříchu.

Osamělá matrace vyfukuje oblaka popelu, když se jí někdo dotkne, tak se jí obvykle vyhýbáme.

Není to láska, co je mezi námi, co děláme – není to románek a rozhodně to není přátelství. Jak by mohlo, v takové díře? A nemylte se, není to ani takzvané "splynutí duší". Prostě šukáme. To je vše. Pronajímám si tento byt, abych se vyhnul Smrtijedům, když je to zrovna zapotřebí; a on přichází každou středu – pod mým pohledem se nikdy ani nezachvěje, před mým dotekem nikdy neucukne, nikdy nedá najevo, že jsem příliš hrubý. Takového mě chce; jsem jediný, kdo rozpoznal, jaký doopravdy je – temné, nečisté, zlé stvoření přestrojené za jemně se chovajícího intelektuála. Takový nesmysl.

Přiznávám, že mě nejdřív oklamal, stejně jako všechny ostatní, ale překvapil mě, to se mu musí nechat. Nudný knihomol, sladký prefekt, který se nikdy v životě nikomu nepostavil... přišel a žebral o to, žebral u mě, mezi všemi si vybral právě mě. A věděl, že nejsem hodný, že nejsem ten typ, který nejdřív posílá květiny a zve na večeři. A právě takového mě chce.

Chce, abych ho zlomil – nebo se o to alespoň pokusil, i když ví, že to nedokážu, nikdo to zatím nedokázal. Nic to nedokázalo. Uvnitř je totiž z oceli. Takového jsem ho poznal; ostatní ne, nedokážou to. A tak jsem to já, ke komu přichází, když si chce zašukat. Ocel na ocel.

Nepotřebuji ho. A zcela jistě ho nemiluji. Sotva by se dalo říci, že jsem si ho oblíbil. Ale každý týden odloží zmuchlané oblečení u dveří a přitiskne tvář, dlaně, břicho na studenou cihlovou zeď pokoje a zavře oči. A bylo by potřeba mnohem víc síly, než kolik jí mám, abych ho odmítl. Místo toho za něj vklouznu, kousnu ho do krku a svou vahou přimáčknu na zeď, dokud mu z toho tření nezčervenají tváře. Nikdy nezůstává dlouho; jen natolik, aby dostal, pro co přišel – někdy dvakrát, třikrát, čtyřikrát, když se mu poštěstí. Když se mi poštěstí. Je nám dvacet let, proboha – mohli bychom šukat celé roky bez přestávky, kdybychom se nemuseli účastnit té války, která přišla tak nevhod – kdyby nebylo třeba zasít semínka revoluce.

Ale musím být opatrný; poprvé, kdy jsem se zmínil o Blackovi, mi plivl do tváře a týden nato skoro nepřišel. Ale nakonec přišel. Po této události jsem pochopil, že se vždycky vrátí. Že já ho nepotřebuji, ale on potřebuje mě – tak jako kanál potřebuje poklop, aby do něj nešlápli nevinní tohoto světa.

Později jsem přišel na to, že tímhle směrem potřebuje pošťouchnout jen maličko, aby tomu bezvýhradně uvěřil; celou dobu tomu chtěl věřit. Nikdy Blackovi nedůvěřoval, ne po té noci, kdy mi jeho žluté vlkodlačí oči a železné drápy skoro vyrvaly srdce z ochromeného těla. Potřeboval jen, abych mu potvrdil, že má pravdu. Jestli si někdy někdo zasloužil strávit život v Azkabanu, je to Black. A on s tím souhlasí. Postaral jsem se o to, že souhlasí.

Když se mě teď ptá na Blacka, jediné, co musím udělat, je vážně přikývnout, když zhluboka potahuji z cigarety, ale jemu ji nenabízím. Sleduje mě zvířecím pohledem a říká, že mnou pohrdá. Připomínám mu však, že člověku, který ovládá umění nitrozpytu, nemá cenu lhát, a také (docela rozumně, řekl bych) že když už chce někoho zoufale nenávidět, měl by to opravdu být jeho zrádný nejlepší přítel a ne já.

Neříkám mu, kdo to ve skutečnosti je. Neříkám mu, že vlastně nevím, kdo to ve skutečnosti je. Možná je to přeci jen Black, kdo ví? Pán zla mě už o takovýchto věcech neinformuje – od té doby, co jsem se začal každou středeční noc objevovat v tomhle polorozpadlém brlohu s penisem v ruce a se sladkými řečmi na rtech.

Vychutnávám si tu jeho nedůvěru v Blacka, který si nikdy nezasloužil jeho loajalitu, jeho přátelství, a už vůbec ne jeho lásku. Zničím toho chlapa, i kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, a Lupin je jediný, kdo mi s tím může pomoci. Musíme svět ochránit před prohnilými dušemi, jakou má jeho nebelvírský spolubydlící, před takovou nemorální sviní schopnou zabít, před takovým prolhaným bezvěrcem. Jestli to mám udělat já, ať se tak stane.

Zachráním nás.




2. část

Chodí za ním každou středu. Oblečenej do toho pláště, o kterým si myslí, že o něm nevím. V tom s příliš velkou kapucí, díky který vypadá jak zasranej mnich. V tom, kterej schovává o patro vejš na dně kufru jen pro ten jedinej účel. Vyklouzne ze dveří a zamíří ulicí pryč dřív, než se ho stihnu zeptat, kam jde – a proč tam jde. Kam by asi tak musel jít, v časech, jako jsou tyhle, že je to takový tajemství? Vždyť jsme uprostřed války, proboha! Jakej voják se vykrade uprostřed zasraný války a nikomu neřekne, kam k sakru jde?

Je mi jasný, že to musí bejt buď kvůli sexu, nebo kvůli zradě; ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo bejt obojí.

Přišel jsem na to, nakonec – jo, jasně že jsem na to přišel. Nikdo neutají svý tajemství před Siriusem Blackem, to si zapište za uši. Vím, co provozujou, protože jsem ho sledoval – viděl jsem to. V tom jejich nechutným špinavým brlohu, okolo kterýho postávaj zatracený mudlovský štětky v těch svejch rudejch koženejch sukních a s peroxidovejma vlasama. Viděl jsem to... Vím, jak zůstat neviditelnej, když zrovna potřebuju. Šeptali. Zamkli dveře. Oni... bože, asi budu zvracet... se svlíkli. A pak... pak... pro Merlina svatýho, nikdy tomu úplně neuvěřím, ani kdybych to sledoval milionkrát... oni spolu šukali.

Tu noc jsem přišel domů a skoro si utáh provaz kolem krku - potom, co jsem ho sledoval, po tom, co jsem viděl. Nedělám si srandu – skoro jsem to udělal, ale pak přišel Dvanácterák a zeptal se, co si k sakru myslím, že dělám. Tak jsem mu to vyklopil. Nevěřil mi. "Náměsíčník není špeh!" Zavrtěl hlavou. "No tak, kámo, jsou tu horší problémy, který mi dělaj starosti, všechny ty věci kolem Harryho a věštby, vzpomínáš? Náměsíčník může šukat, s kým chce, a je fuk, jak odporný to je. Ale musím říct, kamaráde, že bych si přál, abys ho nesledoval – udělal dobře, že to držel v tajnosti. Fuj!"

Dokonce se smál, když to říkal Lily. Ale ta se nesmála; ani náhodou.

"Řekni to Albusovi," pošeptala mi později tý noci, kdy byl Dvanácterák ve službě. Přetáhla si přikrývku přes prsa, posadila se a podívala se na mě tím svým pohledem, jakej umí jen ona. Tím, kterej mě pokaždý dostane. Chlape, ty její oči... Těm očím nedokážu říct ne, ani kdybych se snažil sebevíc; hlavně kvůli nim jsme se ocitli v týhle bryndě. "Prosím, zlato, řekni mu, co víš," trvala na svým a přejížděla mi prstem po hrudi.

Ale neudělal jsem to – jak bych moh? Je to můj nejlepší přítel. Musí mít nějakej důvod; musí existovat nějaký vysvětlení. A vůbec, ona to stejně nechápe – že je jen omezenej počet nejlepších přátel, se kterýma můžete v životě vyjebat. A já jsem svůj díl už vyčerpal tím, co dělám Jamesovi.

Ale tohle jí říct nemůžu.

Kdybych jí to řek, kdybych přiznal, že bysme neměli dělat to, co děláme, že poprvý to byla chyba a že to chybou (neuvěřitelně vzrušující a k posrání úžasnou chybou) zůstalo, zbláznila by se. V tuhle chvíli jí na mně příliš záleží. Podělal jsem to a zatáh ji do toho. Kdybych ji teď nechal, řekla by všechno Jamesovi nebo Brumbálovi nebo zasranýmu Moodymu – to je to poslední, co potřebuju, mít kvůli tomu Moodyho za zadkem. A všechno by šlo rovnou do pekel.

Ne, tohle jí říct nemůžu. To ostatní nemůžu říct Dvanácterákovi. A Náměsíčníkovi... do prdele.

Jen bych si přál tomu rozumět. Kdysi jsem mu rozuměl - nebo jsem si to aspoň myslel. Kdysi jsem ho znal líp než sebe - nebo jsem si to aspoň myslel. Ale... Snape? Ze všech zasranejch kreténů na celým proklatým světě… Nikdy nepochopím, jak se to sakra stalo. Kurva, ošukal bych ho sám, kdybych věděl, že mu to tak chybí, ale nikdy mě o to nepožádal. Možná proto mě to tak sere.

Teď se ukázalo, co je to za mnicha - do hajzlu, mne vždycky odmítal a mumlal cosi o přátelství... no, to se ti fakt povedlo, Remusi. Odmítat mě a pak odejít a nechat toho umaštěnýho kokota Srabuse, aby mu vykouřil ptáka, přetočil ho na břicho a ošukal? Přál bych si jen pochopit, co si k sakru myslí. Fakt bych si to přál. Ale nemůže bejt pod vlivem kletby Imperius, že ne? To by Brumbál poznal...

Ne, Náměsíčník si to vybral sám, sám se rozhod se na nás všechny vysrat. Rozhod se stát zrádcem společně s tím smrtijedským parchantem prvního řádu – je mi jedno, co o tom teploušovi říká Brumbál. Vím, jakej doopravdy je. V žádným případě není na naší straně a teď se mu dostal do spárů Náměsíčník.

Kam jsem sakra dal ten provaz?

"Myslí si, že sis vybral mě," říkám Jamesovi. "Dostane to ze mě. Najde si nějakej způsob. Použij Petra, Dvanácteráku, prosím! Poslechni mě..." škemral jsem u něho už tolikrát, že si začínám myslet, že by to nakonec mohlo zabrat. Ještě pořád mi nechce uvěřit, ale nemůže přehlížet důkazy. Co jinýho by sakra Remus se Snapem dělal, než že by pomáhal těm zatracenejm Smrtijedům? Obrátil se ke zlu, to je jediný vysvětlení, a tak je teď Červíček nejlepší volba. Náměsíčník by ho nikdy nepodezíral. Můžou mě se Snapem klidně mučit, jak jen budou chtít, a pátrat po Strážci tajemství; James a Lily budou zatím v bezpečí. A Harry. Musím ochránit Harryho.

Všechno to na mě padá. Jsem jedinej, kdo zná pravdu; jsem jedinej, kdo může Dvanácteráka přesvědčit, že by nikdo se zdravým rozumem nehledal Strážce tajemství v Petrovi. Jsem jedinej, komu Lily věří. Jsem jedinej, kdo prokouk toho dvojitýho přeběhlíka Snapea. Parchant. Teď je to na mně – zachránit malýho Harryho, postarat se o to, že ho Voldemort nenajde, postarat se o to, že tuhle válku vyhrajeme. Ať už se tomu tím svým zasraným lhaním Náměsíčník snaží zabránit, jak chce. Všechno je teď na mně.

Zachráním nás.