Snegurochka: Špeh (3. a 4. část)
Oct. 18th, 2007 09:21 am![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
wereowlFandom: Harry Potter
Autor:![[livejournal.com profile]](https://www.dreamwidth.org/img/external/lj-userinfo.gif)
snegurochka_lee
Název: Špeh (k nalezení i zde a zde)
Originál: Spy
Žánr: angst
Přístupnost: 18+
Páry: Severus/Remus, Sirius/Lily
Shrnutí: Čtyři momentky – Snapeova, Blackova, Lupinova a Pettigrewova – odpovídají na otázku, která se skrývá v srdci každého HP fanouška: proč se stal v první válce Pettigrew zrádcem, proč Black a Lupin podezřívali jeden druhého a co s tím měl společného Snape?
Poděkování: Za vynikající betaread povídky děkuji Nifredil.
3. část
Chodím k němu každou středu. Nevím proč a každopádně si nepamatuju, jak to začalo. Možná už tehdy ve škole, když jsem ho přistihl, že se na mě dívá ve chvílích, kdy by neměl – ve chvílích, kdy by mu Tichošlápek a Dvanácterák podřízli krk, kdyby si toho všimli. Ale samozřejmě to neudělali. Tedy nevšimli si. A rozhodně si nevšimli, že jsem mu pohled oplácel.
Předpokládám, že to teď zní, jako kdyby šlo o lásku nebo něco na ten způsob? Těžko. Je to fyzická potřeba zrozená z absolutního nedostatku něčeho lepšího, co bych v téhle zbytečné válce mohl dělat, když mě Albus nechce nechat udělat žádnou mizernou věc, která by mohla nějak pomoct. Když je tak přesvědčený o tom, že se Smrtijedi snaží přetáhnout na svou stranu vlkodlaky – když je tak přesvědčený o tom, že bych se nechal přetáhnout.
A tak zabíjím čas sexem. Je to tak překvapivé? Možná ano. James a Sirius si takhle užívali už ve škole; Petr a já jsme se nedostali dál než k dívání. Ne doslova, samozřejmě – obrazně. Tak teď je řada na mně, a navíc on je zvláštně návykový. Nemiluju ho – už jsem to říkal? Nemiluju nikoho. Neobjímá mě, ani mě nechlácholí, že všechno bude v pořádku, ani mě nenechává zapomenout na to, že si Sirius v poslední době navykl zmizet na celé dny, a když se pak vrátí, smrdí jak prašivý pes a pach zapadlých uliček je zažraný do jeho dlaní.
Ne, prostě šukáme, to je všechno. Zahalí mě temnotou a pokaždé mě trochu zabíjí, protože ho o to žádám, a každý týden se vracím, protože on je jediný, kdo mi dá to, co chci.
Hnusí se mi. Potřebuju ho.
Tiskne se k mým zádům a naklání se mi přes rameno, cítím jeho horký dech u ucha – Zakřič pro mě, vlkodlaku – a já to dělám, protože odmítnutí by mi vzalo víc síly, než kolik jí mám, a to nenávidím... Ale dělám to, protože jsem temnější, než si o mně všichni myslí, temnější, než jsem si o sobě myslel já sám; nechávám se ovládnout svým tělem a zvířetem uvnitř a nemůžu se ho nabažit, jak mě tiskne proti kamenné zdi a drásá mi záda nehtama, až začnu krvácet. Takhle bych chtěl zemřít, kdybych mohl; zemřel bych šťastný.
Zkuste to vysvětlit svým nejlepším přátelům. Nemožné.
A tak nemám jinou možnost než se skrývat – obléct si ten plášť, ten tmavě hnědý s kapucí, a vykrást se do malého špinavého bytu, který nikdy nespatřil slunce a nepoznal radost; a když se mě ptají, kde jsem byl, říkám jim, že jsem šel ven dokoupit zásoby. Přinesu pak domů papírovou tašku plnou chleba, vajec a mlíka, aby ze mě nebyl úplný lhář.
Nepředstavuje pro mě vykoupení nebo útěk nebo dočasnou úlevu od neustálého válečného stavu, který mě obklopuje. On je tou válkou. Ale když ho nechávám, aby mě takhle šukal, je to jediná chvíle v mém životě, kdy nemusím myslet na to, že nás Sirius ojebává všema ostatníma způsobama. Měl bych s tím jít za Albusem. Měl bych to někomu říct. Ale přesvědčuju sám sebe, že je to v pořádku, že to ve skutečnosti není Sirius, kdo nás všechny zradil.
Jak je lehké lhát sám sobě.
Samozřejmě, že je to Sirius – kdo jiný by to mohl být? Ptám se každou středu... Ptám se ho na to. Pořád je v kontaktu s druhou stranou, o takových věcech ví; a přikyvuje. "Black," zasyčí a přikyvuje a přikyvuje, pomalu tím svým hypnotizujícím způsobem. Potom vyhodí nedopalek cigarety z okna a znovu mě popadne, hrubě a perfektně.
Vždycky se ujišťuje, že domů neodejdu poznamenaný. Když krvácím, když se odřu o zeď nebo když se mi jeho nehty zaryly příliš hluboko do kůže během těch nekonečných vteřin, kdy si neuvědomuje, co dělá, zastaví mě u dveří a prohlídne mě, přejíždí mi prstama po obličeji, šeptá zaklínadla, která neznám, a krev přestane téct. Někdy si přeju, aby nepřestala...
"Black..." Kdyby se tu tak objevilo moře plné krve a všechny nás spláchlo. Moře plné krve, která by prýštila z mého těla, z mého srdce, které můj nejlepší přítel roztrhal na kousky. Možná bych se pak nemusel plížit zpátky na štáb s nákupní taškou a předstírat, že nevím, že je Tichošlápek schopný přinést zkázu celému kouzelnickému světu. Zní to dramaticky, ale tak to prostě je. K tomuhle to všechno spěje.
Ne, musím s tím jít za Albusem; jsem jediný, kdo může. Musím spolknout svoji pýchu a přiznat, že jsem spal s jediným člověkem, s kterým mi to přátelé nikdy, nikdy neodpustí. Musím přiznat, že vím, kdo je tím zrádcem, že mám interní informace přímo od Smrtijedů, protože jednoho z nich nechávám, aby mě šoustal. No jo, vlastně je teď na naší straně. Na tom nezáleží. Když to neřekne Albusovi sám, budu to muset udělat já. Teď je to na mně, na Tichošlápkově údajném nejlepším příteli, aby zničil to, co zbylo z Pobertů. Sakra! Ale nemám na výběr, je to čím dál nebezpečnější. Odkládal jsem to příliš dlouho.
Každý si myslí, že ve válce jsou jen dvě strany – vaše a nepřítelova –, ale plete se. Ve válce nejsou žádné strany; ve válce je příliš mnoho stran. Ale tou nejdůležitější částí ze všech, částí, na kterou všichni zapomínají, je prostor mezi tím.
Země nikoho.
James a Lily odjíždějí na Předvečer všech svatých z města. Myslím, že navštívit Lilyinu matku. Jakmile se vrátí, řeknu jim o Tichošlápkovi a řeknu to Albusovi. Musím se toho všeho vzdát, špinavé matrace, zatemněných oken, prudkých nádechů, hlasu u ucha a těla přitisknutého k páteři, cigaretového popela v obličeji a kouřem vonících úst kolem mého penisu.
Je po všem, po tomhle se už k němu nemůžu nikdy vrátit, až to všichni zjistí, ale je to jediné řešení. A už to stejně zašlo příliš daleko. Je to na mně – všechno jim říct, postarat se o to, že Harry bude v bezpečí, postarat se o to, že Sirius nikdy nedostane šanci udělat Jamesovi, Lily nebo dítěti to, co se tehdy pokoušel udělat Snapeovi. Tenkrát jsem nikoho zachránit nemohl, tenkrát jsem se nedokázal ovládat, tenkrát jsem ještě nevěděl, co chci. Ale teď už to dokážu; teď je řada na mně a nehodlám to nechat náhodě.
Zachráním nás.
4. část
Vídám se s Pánem zla každou středu. V době, kdy jsou ostatní příliš zahledění sami do sebe, než aby si všimli, že jsem pryč. Náměsíčník je jediný dost chytrý na to, aby si dal dvě a dvě dohromady, ale tyto noci je příliš zaměstnaný Snapem, který ho přišpendlí ke zdi; příliš zaměstnaný na to, aby si všiml.
Nechutní úchylové.
Ani je nenapadlo, že někdo ví, co provozují. Nevědí, že my ostatní jsme už dávno přišli na to, že se jedenkrát týdně setkávají, aby jeden druhému dělali ty strašlivé, nepřirozené věci schovaní ve sklepeních, zadních uličkách a na stinných místech, tam, kam chodí nestoudníci hnít. Myslí si, že tajemství jsou ve válečných časech vlastně v bezpečí. Za tu chybu zaplatí.
Náměsíčník dřív používal mozek; dřív, než začal dělat všechny ty věci... ty věci... s muži. Šukání, to je to pravé slovo. Šuká s muži. Nikdy v životě jsem neslyšel o ničem, z čeho by se mi dělalo tak špatně. Je to nestřídmost; není schopný zříct se potěšení – a to ho oslabuje. Tak to říká můj Pán.
Koneckonců starý Náměsíčník by věděl, že mít tajemství v době války může znamenat jen jediné – zradu. Starý Náměsíčník by byl schopný vyčenichat Tichošlápkovo podezírání z každého jeho výdechu, stačilo by jen projít kolem. Starý Náměsíčník by chápal, že to, že mizí v pravidelných intervalech bez vysvětlení, že šuká s odhaleným agentem nepřítele, si Tichošlápek ani nemůže vysvětlovat jinak. Proč by jednoduše neměl věřit tomu, že je to právě Náměsíčník, kdo si k sobě Snapea jednou rukou přitahuje za penis a druhou mu předává tajemství Řádu?
Tichošlápku, ty naivní hlupáku. Jako by snad měl sex něco společného s loajalitou.
Pro Tichošlápka a Dvanácteráka samozřejmě vždycky měl, ale Náměsíčníkovi je ten rozdíl jasný – naučil se to od nich z první ruky, když si ho navzájem vyměňovali jako loutku. Chápe, že šukat s člověkem, kterého jste zradili (nebo naopak), je jako pít vodu ze studny, do níž jste se předtím vymočili. Jenom to zhorší situaci, která byla už tak dost hrozná – jak kvůli šukání, tak kvůli zradě. Alespoň já to tak vidím.
Tak či tak – Tichošlápkův problém je to, že si neumí představit, že by někdo šukal se Snapem bez důvodu; Dvanácterákův problém je to, že si neumí představit, že by někdo šukal se Snapem z jakéhokoli důvodu; a Náměsíčníkův problém je to, že se Snapem vůbec šukat chce. Kdyby si některý z nich dohlédl dál než na špičku vlastního penisu, uhodila by je pravda do očí. Naštěstí pro mě to nikdy neudělají.
Naštěstí mi věří. Proč? To je jednoduché. Všechno se pro ně zredukovalo na sex a zradu; když si neužíváte sex, nemůžete ani zradit.
A tak mám pro jednou navrch. Ukážu jim všem, že si ze mě neměli nikdy utahovat kvůli tomu, že jsem ve škole s nikým nesouložil. Že se mi neměli nikdy smát, když jsem si ho s nimi nechtěl honit ve sprše. Že nás nikdy neměli přeměřovat a potom vyřvávat výsledky na celou nebelvírskou společenskou místnost. A že se nikdy neměli dávat dohromady s tím měkkosrdcatým Brumbálem – tím starým hlupákem, který si opravdu myslí, že by hlavním cílem kouzelníků mělo být zajistit, aby byl svět bezpečný pro mudly, nečistokrevné, teplouše, děvky a hříšníky. Takový nemorální, zvrhlý dědek, který ví naprosto přesně, co se odehrává v ložnicích členů Řádu, ale nic s tím nedělá.
Tichošlápek je z nich ovšem nejhorší. Pro Merlina svatého, já prostě nevím, kdo si myslí, že je, aby mluvil o Náměsíčníkově loajalitě ke skupině, k Pobertům, a vzápětí obrátil a vlezl k Lily do postele, když se Dvanácterák nedívá! Proč bychom to my ostatní měli nechávat na něm, proč bychom mu měli důvěřovat, pracovat s ním, bojovat s ním? Já to neudělám.
A Dvanácterák... Zaslouží si všechno, co se mu děje, když je tak slepý. On a ta jeho milovaná děvka by už neměli být Brumbálovými důvěryhodnými vůdci! Je to ostudné; ten úpadek, jehož jsou příčinou. Přinese to zkázu jak Řádu, tak zbytku z nás. To nemůžu dovolit.
Je to příliš jednoduché; způsob, jakým mi svěřili roli Strážce tajemství. A to všechno jen díky tomu, že si myslí, že když nešukám s Lily nebo když nešukám se Snapem, tak nikdy neprozradím Pánovi zla, kde schovávají dítě. Hlupáci, hlupáci, hlupáci.
Dokážu jim, že velikost jejich penisů pro jednou nehraje roli, že v téhle válce nic nezmění a že to, s kým odcházejí šukat do přístěnku na košťata, nemá nic společného s plány Pána zla. Ano, až On převezme vládu, hříšníky, jako jsou oni, sprovodí ze světa. Všechny lidi, jejichž posedlost chtíčem a vlastním potěšením by zničila celý kouzelnický svět, kdyby k tomu jen dostali příležitost. To se nesmí stát. Můj Pán se postará o to, aby se to nikdy nestalo.
Až Ho ve středu uvidím, řeknu mu, co dělali – sodomité, onanisté, cizoložníci s poskvrněnýma rukama a úchylnou duší... Řeknu mu všechna jejich zvrácená tajemství, protože někdo je musí zachránit. Protože někdo musí nás ostatní ochránit před nimi.
Zachráním nás.
Autor:
snegurochka_leeNázev: Špeh (k nalezení i zde a zde)
Originál: Spy
Žánr: angst
Přístupnost: 18+
Páry: Severus/Remus, Sirius/Lily
Shrnutí: Čtyři momentky – Snapeova, Blackova, Lupinova a Pettigrewova – odpovídají na otázku, která se skrývá v srdci každého HP fanouška: proč se stal v první válce Pettigrew zrádcem, proč Black a Lupin podezřívali jeden druhého a co s tím měl společného Snape?
Poděkování: Za vynikající betaread povídky děkuji Nifredil.
3. část
Chodím k němu každou středu. Nevím proč a každopádně si nepamatuju, jak to začalo. Možná už tehdy ve škole, když jsem ho přistihl, že se na mě dívá ve chvílích, kdy by neměl – ve chvílích, kdy by mu Tichošlápek a Dvanácterák podřízli krk, kdyby si toho všimli. Ale samozřejmě to neudělali. Tedy nevšimli si. A rozhodně si nevšimli, že jsem mu pohled oplácel.
Předpokládám, že to teď zní, jako kdyby šlo o lásku nebo něco na ten způsob? Těžko. Je to fyzická potřeba zrozená z absolutního nedostatku něčeho lepšího, co bych v téhle zbytečné válce mohl dělat, když mě Albus nechce nechat udělat žádnou mizernou věc, která by mohla nějak pomoct. Když je tak přesvědčený o tom, že se Smrtijedi snaží přetáhnout na svou stranu vlkodlaky – když je tak přesvědčený o tom, že bych se nechal přetáhnout.
A tak zabíjím čas sexem. Je to tak překvapivé? Možná ano. James a Sirius si takhle užívali už ve škole; Petr a já jsme se nedostali dál než k dívání. Ne doslova, samozřejmě – obrazně. Tak teď je řada na mně, a navíc on je zvláštně návykový. Nemiluju ho – už jsem to říkal? Nemiluju nikoho. Neobjímá mě, ani mě nechlácholí, že všechno bude v pořádku, ani mě nenechává zapomenout na to, že si Sirius v poslední době navykl zmizet na celé dny, a když se pak vrátí, smrdí jak prašivý pes a pach zapadlých uliček je zažraný do jeho dlaní.
Ne, prostě šukáme, to je všechno. Zahalí mě temnotou a pokaždé mě trochu zabíjí, protože ho o to žádám, a každý týden se vracím, protože on je jediný, kdo mi dá to, co chci.
Hnusí se mi. Potřebuju ho.
Tiskne se k mým zádům a naklání se mi přes rameno, cítím jeho horký dech u ucha – Zakřič pro mě, vlkodlaku – a já to dělám, protože odmítnutí by mi vzalo víc síly, než kolik jí mám, a to nenávidím... Ale dělám to, protože jsem temnější, než si o mně všichni myslí, temnější, než jsem si o sobě myslel já sám; nechávám se ovládnout svým tělem a zvířetem uvnitř a nemůžu se ho nabažit, jak mě tiskne proti kamenné zdi a drásá mi záda nehtama, až začnu krvácet. Takhle bych chtěl zemřít, kdybych mohl; zemřel bych šťastný.
Zkuste to vysvětlit svým nejlepším přátelům. Nemožné.
A tak nemám jinou možnost než se skrývat – obléct si ten plášť, ten tmavě hnědý s kapucí, a vykrást se do malého špinavého bytu, který nikdy nespatřil slunce a nepoznal radost; a když se mě ptají, kde jsem byl, říkám jim, že jsem šel ven dokoupit zásoby. Přinesu pak domů papírovou tašku plnou chleba, vajec a mlíka, aby ze mě nebyl úplný lhář.
Nepředstavuje pro mě vykoupení nebo útěk nebo dočasnou úlevu od neustálého válečného stavu, který mě obklopuje. On je tou válkou. Ale když ho nechávám, aby mě takhle šukal, je to jediná chvíle v mém životě, kdy nemusím myslet na to, že nás Sirius ojebává všema ostatníma způsobama. Měl bych s tím jít za Albusem. Měl bych to někomu říct. Ale přesvědčuju sám sebe, že je to v pořádku, že to ve skutečnosti není Sirius, kdo nás všechny zradil.
Jak je lehké lhát sám sobě.
Samozřejmě, že je to Sirius – kdo jiný by to mohl být? Ptám se každou středu... Ptám se ho na to. Pořád je v kontaktu s druhou stranou, o takových věcech ví; a přikyvuje. "Black," zasyčí a přikyvuje a přikyvuje, pomalu tím svým hypnotizujícím způsobem. Potom vyhodí nedopalek cigarety z okna a znovu mě popadne, hrubě a perfektně.
Vždycky se ujišťuje, že domů neodejdu poznamenaný. Když krvácím, když se odřu o zeď nebo když se mi jeho nehty zaryly příliš hluboko do kůže během těch nekonečných vteřin, kdy si neuvědomuje, co dělá, zastaví mě u dveří a prohlídne mě, přejíždí mi prstama po obličeji, šeptá zaklínadla, která neznám, a krev přestane téct. Někdy si přeju, aby nepřestala...
"Black..." Kdyby se tu tak objevilo moře plné krve a všechny nás spláchlo. Moře plné krve, která by prýštila z mého těla, z mého srdce, které můj nejlepší přítel roztrhal na kousky. Možná bych se pak nemusel plížit zpátky na štáb s nákupní taškou a předstírat, že nevím, že je Tichošlápek schopný přinést zkázu celému kouzelnickému světu. Zní to dramaticky, ale tak to prostě je. K tomuhle to všechno spěje.
Ne, musím s tím jít za Albusem; jsem jediný, kdo může. Musím spolknout svoji pýchu a přiznat, že jsem spal s jediným člověkem, s kterým mi to přátelé nikdy, nikdy neodpustí. Musím přiznat, že vím, kdo je tím zrádcem, že mám interní informace přímo od Smrtijedů, protože jednoho z nich nechávám, aby mě šoustal. No jo, vlastně je teď na naší straně. Na tom nezáleží. Když to neřekne Albusovi sám, budu to muset udělat já. Teď je to na mně, na Tichošlápkově údajném nejlepším příteli, aby zničil to, co zbylo z Pobertů. Sakra! Ale nemám na výběr, je to čím dál nebezpečnější. Odkládal jsem to příliš dlouho.
Každý si myslí, že ve válce jsou jen dvě strany – vaše a nepřítelova –, ale plete se. Ve válce nejsou žádné strany; ve válce je příliš mnoho stran. Ale tou nejdůležitější částí ze všech, částí, na kterou všichni zapomínají, je prostor mezi tím.
Země nikoho.
James a Lily odjíždějí na Předvečer všech svatých z města. Myslím, že navštívit Lilyinu matku. Jakmile se vrátí, řeknu jim o Tichošlápkovi a řeknu to Albusovi. Musím se toho všeho vzdát, špinavé matrace, zatemněných oken, prudkých nádechů, hlasu u ucha a těla přitisknutého k páteři, cigaretového popela v obličeji a kouřem vonících úst kolem mého penisu.
Je po všem, po tomhle se už k němu nemůžu nikdy vrátit, až to všichni zjistí, ale je to jediné řešení. A už to stejně zašlo příliš daleko. Je to na mně – všechno jim říct, postarat se o to, že Harry bude v bezpečí, postarat se o to, že Sirius nikdy nedostane šanci udělat Jamesovi, Lily nebo dítěti to, co se tehdy pokoušel udělat Snapeovi. Tenkrát jsem nikoho zachránit nemohl, tenkrát jsem se nedokázal ovládat, tenkrát jsem ještě nevěděl, co chci. Ale teď už to dokážu; teď je řada na mně a nehodlám to nechat náhodě.
Zachráním nás.
4. část
Vídám se s Pánem zla každou středu. V době, kdy jsou ostatní příliš zahledění sami do sebe, než aby si všimli, že jsem pryč. Náměsíčník je jediný dost chytrý na to, aby si dal dvě a dvě dohromady, ale tyto noci je příliš zaměstnaný Snapem, který ho přišpendlí ke zdi; příliš zaměstnaný na to, aby si všiml.
Nechutní úchylové.
Ani je nenapadlo, že někdo ví, co provozují. Nevědí, že my ostatní jsme už dávno přišli na to, že se jedenkrát týdně setkávají, aby jeden druhému dělali ty strašlivé, nepřirozené věci schovaní ve sklepeních, zadních uličkách a na stinných místech, tam, kam chodí nestoudníci hnít. Myslí si, že tajemství jsou ve válečných časech vlastně v bezpečí. Za tu chybu zaplatí.
Náměsíčník dřív používal mozek; dřív, než začal dělat všechny ty věci... ty věci... s muži. Šukání, to je to pravé slovo. Šuká s muži. Nikdy v životě jsem neslyšel o ničem, z čeho by se mi dělalo tak špatně. Je to nestřídmost; není schopný zříct se potěšení – a to ho oslabuje. Tak to říká můj Pán.
Koneckonců starý Náměsíčník by věděl, že mít tajemství v době války může znamenat jen jediné – zradu. Starý Náměsíčník by byl schopný vyčenichat Tichošlápkovo podezírání z každého jeho výdechu, stačilo by jen projít kolem. Starý Náměsíčník by chápal, že to, že mizí v pravidelných intervalech bez vysvětlení, že šuká s odhaleným agentem nepřítele, si Tichošlápek ani nemůže vysvětlovat jinak. Proč by jednoduše neměl věřit tomu, že je to právě Náměsíčník, kdo si k sobě Snapea jednou rukou přitahuje za penis a druhou mu předává tajemství Řádu?
Tichošlápku, ty naivní hlupáku. Jako by snad měl sex něco společného s loajalitou.
Pro Tichošlápka a Dvanácteráka samozřejmě vždycky měl, ale Náměsíčníkovi je ten rozdíl jasný – naučil se to od nich z první ruky, když si ho navzájem vyměňovali jako loutku. Chápe, že šukat s člověkem, kterého jste zradili (nebo naopak), je jako pít vodu ze studny, do níž jste se předtím vymočili. Jenom to zhorší situaci, která byla už tak dost hrozná – jak kvůli šukání, tak kvůli zradě. Alespoň já to tak vidím.
Tak či tak – Tichošlápkův problém je to, že si neumí představit, že by někdo šukal se Snapem bez důvodu; Dvanácterákův problém je to, že si neumí představit, že by někdo šukal se Snapem z jakéhokoli důvodu; a Náměsíčníkův problém je to, že se Snapem vůbec šukat chce. Kdyby si některý z nich dohlédl dál než na špičku vlastního penisu, uhodila by je pravda do očí. Naštěstí pro mě to nikdy neudělají.
Naštěstí mi věří. Proč? To je jednoduché. Všechno se pro ně zredukovalo na sex a zradu; když si neužíváte sex, nemůžete ani zradit.
A tak mám pro jednou navrch. Ukážu jim všem, že si ze mě neměli nikdy utahovat kvůli tomu, že jsem ve škole s nikým nesouložil. Že se mi neměli nikdy smát, když jsem si ho s nimi nechtěl honit ve sprše. Že nás nikdy neměli přeměřovat a potom vyřvávat výsledky na celou nebelvírskou společenskou místnost. A že se nikdy neměli dávat dohromady s tím měkkosrdcatým Brumbálem – tím starým hlupákem, který si opravdu myslí, že by hlavním cílem kouzelníků mělo být zajistit, aby byl svět bezpečný pro mudly, nečistokrevné, teplouše, děvky a hříšníky. Takový nemorální, zvrhlý dědek, který ví naprosto přesně, co se odehrává v ložnicích členů Řádu, ale nic s tím nedělá.
Tichošlápek je z nich ovšem nejhorší. Pro Merlina svatého, já prostě nevím, kdo si myslí, že je, aby mluvil o Náměsíčníkově loajalitě ke skupině, k Pobertům, a vzápětí obrátil a vlezl k Lily do postele, když se Dvanácterák nedívá! Proč bychom to my ostatní měli nechávat na něm, proč bychom mu měli důvěřovat, pracovat s ním, bojovat s ním? Já to neudělám.
A Dvanácterák... Zaslouží si všechno, co se mu děje, když je tak slepý. On a ta jeho milovaná děvka by už neměli být Brumbálovými důvěryhodnými vůdci! Je to ostudné; ten úpadek, jehož jsou příčinou. Přinese to zkázu jak Řádu, tak zbytku z nás. To nemůžu dovolit.
Je to příliš jednoduché; způsob, jakým mi svěřili roli Strážce tajemství. A to všechno jen díky tomu, že si myslí, že když nešukám s Lily nebo když nešukám se Snapem, tak nikdy neprozradím Pánovi zla, kde schovávají dítě. Hlupáci, hlupáci, hlupáci.
Dokážu jim, že velikost jejich penisů pro jednou nehraje roli, že v téhle válce nic nezmění a že to, s kým odcházejí šukat do přístěnku na košťata, nemá nic společného s plány Pána zla. Ano, až On převezme vládu, hříšníky, jako jsou oni, sprovodí ze světa. Všechny lidi, jejichž posedlost chtíčem a vlastním potěšením by zničila celý kouzelnický svět, kdyby k tomu jen dostali příležitost. To se nesmí stát. Můj Pán se postará o to, aby se to nikdy nestalo.
Až Ho ve středu uvidím, řeknu mu, co dělali – sodomité, onanisté, cizoložníci s poskvrněnýma rukama a úchylnou duší... Řeknu mu všechna jejich zvrácená tajemství, protože někdo je musí zachránit. Protože někdo musí nás ostatní ochránit před nimi.
Zachráním nás.
